Na Toku

2024-08-26 08:20:04 | Karel Urban ©

Tok je nejvyšším vrcholem Brdské vrchoviny a je tedy přirozeným cílem turistů. Vedle toho ale patří mezi ty části Brd, vedle oblasti pod Jordánem a Padrťských plání, které vojenská činnost zásadně změnila a ovlivnila, protože od roku 1930 do roku 2015 byl součástí dopadové plochy pro potřeby jineckých dělostřelců.

Samotný vrchol je typická brdská plošina, poznamenaná terénní úpravou za účelem zřízení požárního pásu, který byl vybudován po celém obvodu dopadové plochy, takže přesné místo vrcholu nejde v podstatě najít. Nicméně za vrchol lze považovat kamennou mohylu se samorostem, který zde v minulosti umístili skauti z Obecnice, na počest svého zemřelého kolegy.

S potěšením mohu konstatovat, že samotný Tok a jeho okolí se za posledních 30 let, kdy tuto lokalitu pravidelně navštěvuji, moc nezměnil, vyjma přirozené lesnické činnosti a bohužel stále více znatelného úbytku vody. Vedle hlavních symbolů vrcholové části Toku, tedy kamenné mohyly se samorostem a velké louže, která vznikla zavodněním části požárního pásu (stav vody zde udržuje mimo dešťových srážek přilehlé rašeliniště a pravděpodobně i podzemní pramen) zde přibyla naproti kamenné mohyle naučná tabule umístěná na slepencovém monolitu, která je součástí naučné stezky Tok. Opodál je zavedené ohniště s lavicí, což je docela dobrý nápad. Ti trempíci, kteří nemají zrovna náladu pět u večerního táboráku tesklivé písně o neznámé krásce ve skalistých horách, o dunící říčce plné ryb nebo o ztraceném mládí, si mohou z naučného panelu stáhnout pomocí mobilní aplikace informace o chráněné krajinné oblasti a při svitu táborového ohně hltat cenné informace od místních ochranářů.

Hlavním tahákem je rozsáhlé bezlesí v severní části dopadovky, křižované zpevněnými cestami a reprezentované především nekonečnými porosty vřesů, prorostlými borůvčím a brusinčím, s krásnými výhledy na Hořovicko a na Křivoklátsko, zkušenému oku jistě neunikne vojenská pozorovatelna na Černé skále, která ovšem již začíná splývat s okolním lesem. Stejně tak i vlastní dopadová plocha začíná zarůstat, hlavně náletovými smrčky, borovičkami, modřínky a konečně dorazily i břízky, které se této lokalitě dlouho vyhýbaly. Podle věku porostů i jejich hustotě snadno poznáme, které části dopadovky byly méně využívané a které se dělostřelecké palbě vyhnuly úplně.

To nejzajímavější ale najdeme při okrajích dopadové plochy, zejména v její jižní části. Zde se zachovaly nádherné plochy s mělkými rašeliništi či podmáčenými rašelinnými smrčinami. Vedle tradičních vřesů nebo rašeliníků zde najdeme celé kolonie známé masožravky rosnatky okrouhlolisté a při trošce štěstí narazíme na zmiji obecnou, která se zde hojně vyskytuje. To jenom na okraj, protože uvádět celou škálu zdejších živočichů a rostlin by bylo na dlouhé povídání. Tyto části Toku ocení především skuteční milovníci přírody.

Co říci na závěr. Návštěva Toku stojí rozhodně za to, i přesto, že se jedná v podstatě o zdevastovanou přírodu rukou člověka. To ovšem nelze brát jako kritiku. Na Tok dělostřelci cílí od roku 1930, protože prostě někde cvičit musí a z toho důvodu byla v Brdech zřízena dělostřelecká střelnice, později vojenský újezd. Poslední dělostřelecké granáty zde dopadly v roce 2011. Otázkou je jeho budoucnost, tedy zda udržovat nepůvodní stav, tedy rozsáhlé bezlesí, nebo nechat celou lokalitu přirozenému vývoji nebo ji znovu zalesnit a tak vrátit přírodě to, co jí člověk sebral. To je otázka, na kterou si může odpovědět každý sám za sebe.

Toku a Brdům zdar,
Karel Urban

Karel Urban ©