Lze Brdy považovat za hory?

2015-04-15 08:44:52 | JUDr. Pavel Čámský ©

Docela často se stává, když čtu článečky o Brdech, zejména z pera nejrůznějších cestovatelů, trampů, ale i podbrdských domorodců, že si tak trochu možná nejsou jisti tím, zda mohou Brdy označit za hory, či nikoli. Jakoby si s tou myšlenkou jen pohrávali, zmiňují ji často nesměle a z textu je cítit otazník – a tak trochu někdy i obava, aby náhodou nebyl autor za takové označení kritizován či dokonce vysmíván.

Je to svým způsobem paradoxní, že v tomto konkrétním případě bývají amatéři a laici ve svých hodnoceních neskonale opatrnější, než odborníci, ačkoli v běžném životě tomu bývá většinou právě opačně. Jak je tomu tedy ve skutečnosti?

Znaků, které určité území charakterizují jako hory, resp. pohoří, je celá řada – a přesahovalo by rozumný rámec tohoto článku, kdybychom se zabývali všemi. Povšimneme si tedy jen těch nejvýznamnějších a kromě nich připomeneme ještě některé další jevy a znaky, charakteristické právě pro Brdy, které je dále vylišují od řady ostatních geomorfologických jednotek v České republice.

Základním rozlišujícím znakem, který určité území charakterizuje jako nížinu, pahorkatinu, vrchovinu nebo hornatinu je (stručně a laicky řečeno) jejich členitost. Významnou roli zde kromě relativních výšek (od okolního prostředí), hraje i absolutní výška, běžně označovaná jako nadmořská výška. O nížinách si zde nemusíme psát – a podívejme se tedy na pahorkatiny, vrchoviny (a hornatiny).

Za pahorkatiny jsou považována taková území, jež se vyznačují mírně zvlněným reliéfem, kde relativní výšky vrchů od jejich úpatí se pohybují v intervalu 30 až 150 m. Zpravidla bývají za pahorkatiny považovány oblasti, kde nadmořská výška kopců nepřesahuje 600m. V tomto směru je však celá dlouhá řada výjimek, kdy i (na naše poměry) vcelku vysoké vrchy (hory) jsou v geomorfologickém členění označeny za pahorkatiny. (Tak např. v Podkrkonošské pahorkatině je nejvyšší vrch Baba 673m, vrch Vojna v Příbramské pahorkatině je vysoký 667m atd.). Významná je v těchto případech právě ona členitost území a výškový rozdíl vrcholů od úpatí.

Vrchoviny jsou taková území, která se vyznačují členitým reliéfem, kde relativní výšky vrchů od jejich úpatí se průměrně pohybují v intervalu od 150 do 300m. Nadmořská výška vrchovin se (zpravidla) pohybuje mezi 500 – 900m. I tady je ovšem velká řada výjimek, kdy jsou za vrchoviny označena i území, která ani zdaleka nedosahují 500m nadmořské výšky a opět tu hraje rozhodující roli jejich relativní členitost.

Tady už jsme tak říkajíc doma (v Brdské vrchovině) – a můžeme posloužit řadou příkladů. Brdská vrchovina (geomorfologický celek) je tvořena třemi podcelky: Brdy, Hřebeny a Příbramskou pahorkatinou. Právě ta poslední sice dosahuje nadmořských výšek běžných u vrchovin (až 667m), ale jen zcela výjimečně její relativní výška přesahuje 150 m – většinou se jedná řádově o desítky metrů.

Hřebeny, přesto, že jsou dokonce i nepatrně nižší než Příbramská pahorkatina (max. 660m) jsou ale již vrchovinou, protože jejich průměrná relativní výška většinou o hodně přesahuje 150 m – běžně je to okolo 200m, v několika případech až 300m (Liška 320m, Studený v. 315m). Hřebeny tvoří dvě vrchoviny – Studenská a Kopaninská. Právě Kopaninská vrchovina je příkladem, kdy je absolutní výška malá (Kámen, 414m), ale relativní výška je pro „vrchovinu“ dostatečná – přes 200m.

Brdy pak již jsou klasickou vrchovinou, jež místy dosahuje až charakteru „hornatiny“. Absolutní výšky hor v řadě případů přesahují 800m (max. 865m) a i průměrné relativní výšky se pohybují mezi 250 až 300m, v extrémních případech i více. (Např. Plešivec 358m, Písky 341m, Tok 338m, Jordán 311m nebo Třemošná 308m).

Hornatiny jsou území s členitým reliéfem, jejichž relativní výška nad okolím přesahuje 300m (300 – 600m) a nadmořská výška je v intervalu 800-1500m. (V Čechách již tzv. „velehornatiny“ nenajdeme.)

Z výše uvedeného tak můžeme říci, že podcelky Brdy (a jeho okrsky Třemošenská a Třemšínská vrchovina) a Hřebeny jsou typickými vrchovinami, v některých ohledech dokonce dosahující kategorie hornatin (Brdy).

Relativní a absolutní výška však ještě vždy neznamená, že se musí nutně jednat o pohoří. Mohlo by tu jít třeba o samostatnou horu. Pohoří je však současně také rozsáhlejší územní (krajinný) celek, zahrnující zpravidla větší počet jednotlivých a vzájemně propojených hor (vrchů), výrazně odlišený od okolí. Takový celek mj. i svou hmotnatostí a plochou vytváří mikroklima, odlišné od svého okolí. Zpravidla se vyznačuje nižšími průměrnými ročními teplotami, vyššími průměrnými srážkovými úhrny, specifickými typy půd, odlišnou vegetací a často i faunou. Nezřídka – v závislosti na dalších činitelích, zejména geologických, morfologických a meteorologických se pohoří odlišují od svého okolí celou řadou dalších zvláštností.

Podívejme se tedy z těchto hledisek na Brdskou vrchovinu a na samotné Brdy:

Brdská vrchovina je relativně rozsáhlé území (827 km2) s členitým reliéfem, vystupujícím z okolní spíše jen mírně zvlněné krajiny České kotliny, od níž ji oddělují většinou výrazné svahy, jež okolí převyšují průměrně o 200 – 300m. Výjimkou je zde pouze Příbramská pahorkatina, která navazuje na sousední Středočeskou pahorkatinu méně výraznými svahy. Jednotlivé hory Brdské vrchoviny jsou propojeny dobře identifikovatelnými hřebeny, jež celkově tvoří i patrnou terénní bariéru. Na tom nemění nic ani tři průlomová údolí (Vltavy, Všenorského potoka a Litavky).

Brdská vrchovina dosahuje průměrných nadmořských výšek mezi 450 – 800m, jen její nevelká část (hl. v Kopaninské vrchovině) dosahuje nižších maximálních nadmořských výšek (Kámen, 414m), naopak poměrně významná část podcelku Brdy leží v nadmořských výškách přesahujících 800m (Tok,865m; Praha, 862m; Koruna, 837m; Hradiště, 840m; Třemšín, 827m atd.). Jedná se tu dokonce o nejvyšší polohy vnitřních Čech, převyšující i např. České středohoří (Milešovka 837m) nebo Českomoravskou vrchovinu (Javořice 837m, Devět skal 836m).

Brdská vrchovina představuje i významnou terénní bariéru, která citelně ovlivňuje i komunikační trasy a spojení.

Velmi specifické geologické podmínky (kambrické křemence, křemenné pískovce, břidlice a buližníky) představují výjimečně neúživné kyselé podloží a dávají vznik extrémně neúrodným půdám, vylučujícím jakékoli formy intenzivního zemědělského využití. Horniny, které Brdskou vrchovinu vymodelovaly, jsou neobyčejně odolné vůči erozi, jež se zde uplatňuje především jen mrazovým zvětráváním. V důsledku polohy uvnitř Čech a srážkovému stínu pohraničních hor, má Brdská vrchovina relativně nižší srážkové úhrny a neuplatňuje se zde výrazněji vodní eroze.

I přes výše uvedené, je Brdská vrchovina srážkově bohatší než okolní území. Roční průměrné srážky se zde pohybují od 550mm/m2 v nižší, severovýchodní části Hřebenů až po 800-900mm/m2 v nejvyšších polohách Brd. Je to mnohem více, než poměrně suché oblasti v podhůří, kde se srážky pohybují okolo 500mm/m2 ročně. I z toho důvodu je Brdská vrchovina – a zejména podcelek Brdy, významnou (a chráněnou) oblastí přirozené akumulace vod (CHOPAV), saturující touto surovinou rozsáhlé oblasti ve svém okolí.

Klimatické, geologické i pedologické podmínky vylišují část Brdské vrchoviny, konkrétně Třemošenskou a Třemšínskou vrchovinu, jako jediné oblasti oreofytika (chladnomilná horská vegetace) ve Středních Čechách, nápadně se odlišující od převládajícího mezofytika okolí a dokonce až termofytika (teplomilná vegetace) Českého krasu a části Dobříšska. Právě brdské oreofytikum je jedním z nejtypičtějších znaků, které Brdy zařazují mezi naše pohoří.

Brdy – zejména tzv. Vysoké Brdy, ovšem vykazují ještě řadu dalších zvláštností a zajímavostí, které je ve vnitřních Čechách staví do velmi specifického až unikátního postavení jako velmi svébytného pohoří. Je to především řada periglaciálních jevů (pozůstatků doby ledové), počínaje množstvím i jinde poměrně běžných mrazových srubů (a dokonce i torů), přes sutě a balvanová moře a proudy až po několikanásobné soliflukční plošiny a terasy, polygonální půdy, mrazové trhliny a kamenné polygony. S těmi se v ČR setkáme už jen v Krkonoších a Jeseníkách a pravděpodobně jsou nejjižněji položenými jevy tohoto druhu v těchto nadmořských výškách v rámci celé Evropy.

V oblasti Toku byl také prokázán a popsán významný meteorologický jev – tzv. anemo-orografický systém Rezervy, spočívající ve specifické povětrnostní situaci vlivem morfologie terénu, jež způsobuje podstatně bohatší vypadávání srážek na závětrných lokalitách. Tento jev, jinak vcelku běžný ve vysokých pohořích, způsobuje lokální ukládání vyššího množství sněhu, který pak v těchto místech drží výrazně déle než v okolí, jež je mnohdy již dlouho bez sněhové pokrývky. Prováděná měření prokázala mocnost sněhové pokrývky v těchto tzv. sněžnících až ve výši 160-220 cm. V relativně nižším pohoří, jakým jsou Brdy, se jedná o svým způsobem raritu, která však také jednoznačně potvrzuje příslušnost Brdské vrchoviny a zejména samotných Brd k našim významným pohořím.

Jen výčet výše uvedených skutečností jednoznačně prokazuje, že Brdy jsou zcela oprávněně považovány odborníky za skutečné (byť nevysoké) hory a není třeba žádných rozpaků, označujeme-li je za pohoří. Je to navíc jediné skutečné pohoří ve Středních Čechách.

JUDr. Pavel Čámský ©